Záře paprsků, láska a poslední směna v kině

Minulý rok jsem dostal nabídku, která se neodmítá – napsat povídku do chystané young adult sbírky, jejímž hlavním motivem bude léto. A její název nakonec je V záři slunce.

S létem se pojí spousta asociací, myšlenek, zážitků i lidí. A nejinak je to u mě. Léto pro mě znamená volnost, relax, čtení knih, babiččina zahrada a výlety na přehradu ve Vranově nad Dyjí. Léto je kino, vůně popcornu, nové tváře, pití alkoholu a chození do klubů. Léto je láska.

Nejdřív jsem přemýšlel nad příběhem, který by byl kompletně smyšlený. Od něhož bych se dokázal odosobnit a neměl bych k němu nějakou zvláštní vazbu. Leč nestalo se tak. Čím více čas plynul a já přemýšlel nad samotným obsahem povídky, tím více jsem se zasekával u slova léto.

A to mi samozřejmě evokovalo spoustu myšlenek a zážitků.

Nakonec jsem se tedy vrhnul do králičí nory – vyvolával jsem si v hlavě téměř deset let staré zážitky spojené s mou brigádou v kině. Nořil jsem se hlouběji a hlouběji, abych došel k tomu, že kostra povídky nebude sestavená prakticky z ničeho jiného, než z mých vlastních zážitků, prožitků a pocitů z doby, kdy jsem pracoval jako uvaděč v kině.

Tu dobu a celkové rozpoložení se snažím co nejautentičtěji v povídce popsat. I když se hlavní hrdina příběhu jmenuje David, velmi nápadně těm nejbližším z mého okolí může připomínat mě (a ne náhodou). To jarní a letní období, kdy jsem se seznamoval s úplně neznámými lidmi, s nimiž mě pojily víceméně hlavně prostory kina, je rozhodně neopakovatelné.

Troufám si říct, že s většinou těch lidí jsme v té době byli dobrými kamarády. Takoví, který bych do určité míry kdysi nazval svou druhou rodinou. Tak moc mě atmosféra kina a jeho brigádníků pohltila. Je to věc, kterou jsem nikdy předtím v tak intenzivním měřítku nezažil, v žádném jiném kolektivu.

A přesně od toho se odvíjí i motiv povídky, který vyplývá z názvu. Když se ohlédnu za těmi dny, bylo to období absolutní nespoutanosti (omlouvám se svým rodičům), kdy jsem někdy pomalu ani nevěděl, co bude další den. Jenže vše dobré musí někdy skončit, aby mohlo následovat něco jiného – nového.

Jestli se ještě něčeho dotýká má povídka, je to právě láska. Ta mě ve stejné době provázela taky, hned ve dvou velkých rovinách. I když se to na první přečtení možná nezdá, právě to je téma, které je pro celou povídku nejspíš ústřední. Protože láska není pouze platonickým vzplanutím, ani románkem na jednu noc. Je spíše kouzlem nečekaného, výsledkem sledu různých událostí, u nichž si říkáte, že se tak měly nejspíše opravdu stát.

Povídka Poslední projekce je tedy odrazem mého vlastního životního milníku, mých vlastních rozhodnutí. Je připomínkou skvělých okamžiků a ozvěnou ozývajících se hlasů dobrých kamarádek a kamarádů.

Paradoxně tak povídka není ani tak moc pro čtenáře oné sbírky. Ale je spíše mou vlastní terapií a ohlédnutím za úžasnou životní etapou.

Takže se omlouvám.

Ale přitom děkuji. Každému, kdo si povídku přečte a zarezonuje s ním.

Protože pak jsme spolu prožili události, na které budeme vzpomínat do konce svých dnů.