Uvaděčem v kině býti

Je 4. ledna. Den, kdy jsem oficiálně naposledy oficiálně navštívil Cinema City ve Velkém Špalíčku jako pracovník a odevzdal zpět svoji uniformu, se kterou jsem byl spjat celých devět měsíců. Byla to jízda, to Vám řeknu. Spousta zážitků, zkušeností, přátel, ale také negativních vlivů, jež s sebou tato práce (respektive brigáda) přinesla.

Od března až do prosince jsem žil jako uvaděč v kině. Byla to hra jako každá jiná. Se zajímavým rozjezdem, se spoustou překvapení a dějových zvratů a v mém případě hořkosladkým koncem. Nic totiž není černobílé a i tento kus mojí osobní cesty má dvě strany mince. Někdy bych byl rád, kdyby byl život přímočarý, abych věděl, na čem přesně jsem. Ale když nad tím tak přemýšlím, to by pak z mého života zmizelo veškeré to kouzlo.

Jedno Vám řeknu. Pokud chcete potkat spoustu nových přátel a přitom si ještě přivydělat, jděte pracovat do kina. Úplně nejlépe jako uvaděč. Říkám rovnou, že skladbou práce je to brigáda sice skoro na nic, ale naleznete v ní opravdu hodně lidí, s kterými se rychle sblížíte. Když jsem začínal v Cinema City, netušil jsem, kolik úžasných lidí za těch devět měsíců potkám a poznám. A začalo to vcelku nevinně, jenom jedinou větou – „Půjdeš s námi na pivo?“. Souhlasil jsem. A bylo to…

Zúčastnil jsem se prvního posezení v čajovně, kde jsme v budoucnu strávili ještě spoustu parádních setkání. Je z ní dokonce fotka. Vtipné je, že kolega mně jako jediného nezabral, takže na ní nejsem. Tomu se říká pech, vážení. Jenže vzpomínky z té akce stále mám. Docela dost živé. Zrovna ta odstartovala to, že jsem se ze začátku do práce těšil na každou směnu, kterou jsem měl. Můj úsměv byl široký a zářivý skoro jako slunce. Fakt. Lístky jsem zákazníkům trhal s vervou a v sálech ten všudypřítomný popcornový bordel uklízel se zápalem ještě větším.

IMG_0891

Takhle uběhlo pár měsíců a práce mě pořád bavila. Pár kolegů či kolegyň odešlo, to se přeci stává, že? Ať už to byli více či méně známí lidé. Někteří z nich se stali mými dobrými přáteli, alespoň to tak cítím (doufám, že i oni). A čas znovu plynul… Mezitím jsem řešil moji zásadní neschopnost vypořádat se se školou a opravit svoji absolventskou práci (která je, když si to tak zpětně vezmu, vlastně skoro k ničemu, alespoň jsem však téměř sepsal svoji malou první knihu). V září se podařilo a já mám vytoužený titul DiS.ciplinovaného knihovníka.

Jenže co teď? Klidně bych dál studoval, ale kvůli mé další blbosti jsem se nikde neupíchl. Takže tedy práce… A to se snadněji řekne, než provede. Řekl jsem si, že když mě práce v kině tak baví (až skoro naplňuje), tak ji budu dělat i nadále, dokud si nenajdu opravdovou práci jako každý dospělý člověk, který se chce v životě někam posunout. Ubíhaly dny. Ubíhaly týdny. A dokonce i měsíce. Práce pořád nikde. 4. ledna 2016. A práce i nadále nikde. Jenže s jediným velkým rozdílem – jsem již bývalým uvaděčem Cinema City ve Velkém Špalíčku.

Proč? Důvodů je asi víc, než bych si i já sám asi uvědomoval. Možná za to může hlavně vědomí, že mám na víc. Že jsem se poslední měsíce držel v kině jen kvůli báječným lidem. I kvůli přítelkyni, kterou jsem díky Cinema City poznal (což považuji za snad největší zázrak po rekonstrukci Cinema City ve Velkém Špalíčku!). Jenže vše není pouze o lidech (i když bych rád, aby tomu tak na světě bylo). V úvahu člověk musí vzít i jiné aspekty… A tak jsem po prosinci kino opustil. Ne lidi, věřím, že s těmi se budu setkávat pořád (alespoň jednou za čas). Nýbrž práci, která pro mě znamenala jen stres. Ani nevím, jak se to stalo. Pro mě zkrátka práce uvaděče ztratila po říjnu to pravé kouzlo a stala se z ní pouhá běžná rutina.

IMG_0652

Nechci ale, aby se z tohoto článku stal regulérní hejt na Cinema City. Připomínám, že díky práci v kině jsem potkal spoustu úžasných lidí a přítelkyni. Jako uvaděč toho totiž zažijete hodně. Trháte lístky, zametáte a uklízíte i různý hnusy. To hlavní však je v těch lidech. I když je práce na nic, jdete po směně do hospody to hezky zapít – postěžovat si, říct si novinky, pobavit se. Takhle z toho vznikly dosud ty nejlepší party v mém životě.

Člověk by si měl vždy uvědomit svoji cenu, možná trochu zapřemýšlet, co mu stojí za nervování a co už naopak nikoliv. Navzdory negativním zážitkům to byla ale úžasná zkušenost a po tom všem, co jsem prožil… Cítím se být uvaděčem i dál?

 

Ano.

Přečti si taky

2 komentáře

  1. V Cinema City v Praze jsem pracovala jako uvaděčka rok, takže úplně přesně vím, o čem mluvíš 🙂 Díky kinu mám zážitky na úžasné párty a spoustu kamarádů, se kterými se pořád vídám, ale není to prostě práce, která jde dělat napořád a i když jsou tam jiné takové pozice, nebylo to pro mě to pravé ořechové. Každému studentovi vš, který teprv ve velkoměstě začíná a potřebuje brigádu, bych ale tohle každopádně doporučila všemi deseti 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *