O životě, smrti a přátelích

Ahoj všichni,

předem se omlouvám, že tento článek tak trochu nezapadá ke všem ostatním, které tu na blogu jsou, ale nedá mi to a musím se vypsat. Článek píšu na první dobrou a rozhodně jej nebudu nijak měnit/přepisovat. Jestliže máte dostatek kuráže, směle se pusťte do čtení.

Je 27. září. Dvě hodiny ráno. Mám v sobě několik piv. A mám také za sebou jeden nešťastný zážitek. Ano, proto jsem vzhůru i v tuto dobu. Ale než se dostanu k tomu nejhlavnějšímu, dovolte mi ve zkratce vysvětlit, jak jsem se dostal k sepsání tohoto článku. Řekli jsme si s kamarády, že si na večer sedneme na pivo, na takový obyčejný pokec, který je obyčejně po nějaké době potřeba. Objednali jsme si první pivka a také nějaké jídlo, abychom se dobře „nachálovali“. V té době nás bylo pět. Ale ještě nebyl důvod, abych sepsal článek, natož knihu jako Karel Poláček.

Jedlo a pilo se. Po nějaké době se připojil bratr jednoho z kamarádů. Jako celá parta se dobře známe, chodili jsme a stále občas chodíme zahrát společně fotbal, takže občas posedíme v hospodě a sdělíme si aktuální drby. Probereme holky, sport, politiku, nekonečnost vesmíru podobný ptákoviny, které k chlapskýmu pokecu patří, že ano?

Počet vypitých piv přibývá, to stejné platí i o počtu probraných témat. Mladší bratr kamaráda s polovinou z nás drží krok a i přes to, že je o zhruba čtyři roky mladší, lije to do sebe jako do studny. Konverzace zakotví u počítačových her. Jo, jako mladý jsem býval pěkný pařmen, ale nyní mě na to už moc neužije, zahraji si leda tak nějaké oldschoolovky, takže mi nezbývá než čumět do mobilu a občas se pousmát, co kamarádi vypustí z pusy pod vlivem vypitého moku. Takhle to pokračuje pár hodin. Překvapivě se bavím, přeci jen, jak říkám – ta socializace není k zahození.

 

Hospoda pomalu zavírá, přijímají se poslední objednávky a my tak nějak dopíjíme naše piva. Platíme, děkujeme za pohoštění a vycházíme z lokálu. V tom se to ale stane. Bratr kamaráda s námi vyjde před hospodu a tak trochu hledí do prázdna. Ptám se ho, zda je vše v pořádku, ale místo toho ještě chvíli mlčí. Poté odpoví, že se mu zřejmě zabil kamarád. Já vím, jak to zní, když řeknu, že se „zabil“. Jeho kamarád s největší pravděpodobností umřel – to je vhodnější napsat. Nevím zcela jistě, co a jak se stalo, ale nejspíše umřel při dopravní nehodě na motorce.

Co v tu chvíli chcete kamarádovi říct? Jak ho chce utěšit? Mít popito a přitom cítit, že to, co se v tu chvíli děje, je celé špatně? Chcete ho obejmout a říct mu, že to bude v pohodě… Přitom se zmůžete pouze na to, že ho obejmete pouze napůl, chytnete ho za rameno a řeknete mu, ať to jde s partou kluků vychodit. Já vím, jsem blbec. Co jsem měl ale dělat? Nejsem nijak pohotový člověk, zvláště, co se týká takovýchto smutných záležitostí.

Jak moc bych mu chtěl vzkázat, že to je krutost života. To všudypřítomné napětí a strach z toho, že se každou chvíli může cokoliv pokazit. Bude mě brát vážně? Nebo si bude myslet, že se ho snažím nakrmit uklidňujícími kecy? Zvlášť, když vám ten člověk začne plakat před očima… Všichni jsou opilí, skoro všichni nemají o víkendu žádné starosti, pár z nás řeší osobní věci, ale jen jeden z nás v tuto chvíli řeší, jak se vypořádat s podivnou záležitostí plnou smutku, vzteku, deprese a slz.

Apeluji na všechny – užijme si života. Užívejme si tak, jako kdyby to byl poslední den. A zajistěme si to, že si nás budou ostatní pamatovat. Že jim na na nás bude záležet bez ohledu na to, co špatného jsme udělali. A zbytečně za ty ostatní neplačme, nechtěli by to. Určitě by rádi, kdybychom si řekli, že prožili hezký život plný dobrých momentů. A zatím… si užijme ten svůj, prosím.

 

Carpe Diem!

Přečti si taky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *