Knihkupec ze mě nebude

Začátek roku 2016 byl mírně řečeno chaotický. Událo se neskutečně mnoho věcí během krátké doby, některé víc a některé méně zásadní. Tou první zásadní věcí byl odchod z brigády v Cinema City, o čemž už jsem psal. Tou druhou pak nástup do mé první seriózní práce, kde jsem vystupoval jako knihkupec.

Po rozloučení se s prací uvaděče jsem najednou disponoval s volným časem… Hromadou volného času. Takovou hromadou, na jakou jsem nebyl předtím vůbec zvyklý. Byl to docela šok mít celý den jen tak pro sebe, aniž bych byl donucen něco dělat (nepočítáme-li nějaké ty domácí práce). Přiznávám, že pár dní bylo velmi fajn, možnost flákat se a nemuset pracovat či učit se nebyla k zahození, ale po nějaké chvíli mě to začalo ubíjet. Samozřejmě mezitím jsem si stále hledal práci a doufal, že už konečně něco vyjde a já se uchytím.

A to se nakonec povedlo. Knihkupectví Barvič a Novotný na svém facebookovém profilu vyhlásilo, že hledají posilu na hlavní pracovní poměr. Jako správný knihomol jsem neváhal a poslal životopis… A byl téměř ihned pozván na pohovor. Docela mě zaskočilo to, jak rychle se věci seběhly, ale zároveň jsem tajně doufal, že se cosi dalo do pohybu a konečně by to mohlo vyjít.

Pohovor proběhl, dá se říct, v klidu. Pár záseků tu bylo – například, když jsem řekl, že sem tam si přečtu historický román, ale nedokázal jsem si vybavit žádného mého oblíbeného autora. Nebo když jsem se dozvěděl, že hledají hlavně mužskou posilu do dětského oddělení. To byla na tom asi ta nejšťastnější náhoda, proto jsem v ten samý den pohovoru práci dostal a hned druhý den nastupoval. Již včera bylo totiž pozdě.

A tak se ze mě stal knihkupec. Zprvu jsem skákal dva metry do vzduchu – přeci jen to byla moje první práce na HPP po dlouhé době hledání. Postupně však moje nadšení opadalo. Proč? Tak trochu mě zklamal celý systém. Abych to vysvětlil, Barvič a Novotný už není samostatný, ale spadá pod síť Kanzelsbergeru, takže si automaticky nemůže dělat, co chce, a musí navíc plnit určitá nařízení.

Práce se nebojím a nevyhýbám se jí. Ale zjistil jsem, že pracovat stylem dlouhý/krátký týden, dvanáctihodinové směny, není pro mě to pravé ořechové. Ano, bylo fajn mít v krátkém týdnu celých pět dnů volno, ale v dlouhém jste naopak pět dnů po dvanácti hodinách stáli na nohách. Navíc pro mě to nebyla kdovíjak akční práce – měl jsem na starosti celé dětské oddělení, kde byl pouze balící pult bez pokladny, tudíž jsem maximálně dárkově balil knihy, dával pozor, aby všechny knihy, co jsou ve skladu, byly také vystavené v regálech a mohly se prodávat, a také radil zákazníkům při výběru knih, nebo když nemohli něco najít. Prostě typický den, který knihkupec zažívá.

Neříkám, pro někoho hodně práce, ale dvanáct hodin je dlouhá doba. A když Vám přijde do oddělení během tří hodin třeba deset lidí, je to docela k uzoufání. Nezbývá nic jiného, než se oddávat svým vlastním myšlenkám, stát či pochodovat po oddělení a vyhlížet například obědovou pauzu. Při každém takovém kontrolním „výšlapu“ po oddělení jsem si vytipoval pár knih, které jsem o nějaký ten centimetr posunul. Po dalších patnácti dvaceti minutách jsem knihy posunul zpět. A tak pořád dokola. Občas mě dokonce předběhl některý zákazník a knihu srovnal za mě, takže jsem měl ještě méně práce než obvykle. To byl docela podraz.

Nicméně, abych pořád jen nešířil negativní vlny, tak musím říct, že práce knihkupce byla práce jako každá jiná – přinesla mi nové zkušenosti a taky ujištění, že pracovat kolem knih je boží, ale konkrétně zrovna v této branži to být nemusí. To teď však nemusím řešit, neboť již mám novou práci v knihovně, ale o tom se rozepíšu zase v jiném článku.

Přečti si taky

8 komentářů

  1. Skoro jako kdybych četla o sobě… 😀 Myslela jsem si, jaké to nebude skvělé… ale už mám novou práci. A taky nesnáším tolik hodin jen stát, to jsem zažila v té minulé práci. 😀 Jinak pěkný článek. 🙂

  2. To mi připomnělo brigádu v obchodě s botama. Malá prodejna 3×3 metry, kam přišel třeba jeden člověk za hodinu, občas ani to ne. Všude kamery, takže si člověk nesměl sednout, opřít se o pult, číst, poslouchat hudbu, prostě nic. Jen stát, popřípadě chodit sem a tam, a upravovat věci. Po deseti hodinách jsem měla chuť řvát, protože to nicnedělání bylo tak ubíjející, že v práci nestíhat je oproti tomu lahoda. Doufám, že moje „už nikdy!“ se mi splní, a já v podobné práci jednou neskončím.
    Jinak chápu, taky mi těžce nevyhovovaly dvanáctky, a nedokážu si představit tak pracovat dlouhodobě.

    No potěš koště!

  3. Zdravím Vojto,
    je mi líto, že Vás práce u nás nenaplňovala dle představ, které se mnohdy od reality liší. Možná bylo fajn v počátku přijít za mnou a vyřešit to ústně.. Mohli jsme společně najít nějakou alternativu 🙂
    Přeju vám hodně štěstí v Mahence!
    Kateřina

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *