Blogerství jako znak asociálnosti?

Malé zamyšlení nad blogováním. Zdravím Tě, milý čtenáři. Je 29. dubna 2:50 ráno a já sepisuji tento článek. Neměl jsem vůbec v plánu tento článek psát, ale jeho námět mě napadl cestou domů. Jsem rozpolcen a rád bych se vypsal ze svých pocitů. A já budu jedině potěšen, když si jej přečteš.

Co když je to úplně jinak, než si to každý z nás představuje? Co když (knižní) blogerství v samotném základu o nás něco vypovídá? Co když to ukazuje zrovna to, co si od dnešního dne myslím? Není to rozhodně špatně, ale možná přesto… Začnu trochu obšírněji. Nedávno jsem dokončil absolventskou práci, která se týká knižního blogerství a mého blogu. Snažím se v ní co nejvíce sjednotit informace z této oblasti a pro laického čtenáře nějak stručně a jasně přinést poznatky, které mu osvětlí, jak to ve světě knižního blogerství chodí. Všechny peripetie v průběhu jejího psaní tu vypisovat nebudu, jelikož to by samo o sobě vydalo na samotný román.

Problém je ten, že i po dopsání absolventské práce se můj pohled na blogerství neustále mění. A věřím, že tomu tak bude napořád. Mnohdy se ten pohled mění vcelku dost. Například zrovna dnes v noci. Chtěl jsem totiž 28. dubna večer sepsat jeden hodnotící text. Místo toho sepisuji o šest hodin později tento článek. Proč? Pracovní schůze se plynule přeměnila v menší pracovní párty v jedné čajovně. A v době, kdy jsem jel domů, jsem si něco uvědomil.

Co když lidi, kteří se věnují blogování příliš moc, nežijí plnohodnotný život? Co kdybych místo té párty byl doma, sepisoval článek, nebo si četl? To pomyšlení, co vše bych propásl, by mě zničilo. Jsem odhodlaný to říct naplno – ti, kteří jsou blogově až příliš aktivní, zahlcují své čtenáře a fanoušky pravidelně statusy, co se chystají dělat (a svěřují se i se svými docela dost soukromými problémy), si zkrátka musí něco vynahrazovat. Nevím co. Nechci to vědět. Ale vím, že tomu tak je.

 

Od restartu Knižního kukátka je ze mě v „blogovém životě“ úplně jiný člověk. Víc psychicky v pohodě, nejsem v žádném stresu, a tak by to mělo být. Přesto se snažím neustále vidět onu hranici, kdy je moje aktivita brána v pohodě. Řídím se – alespoň v poslední době – podle hesla „méně je více“. A víte co? Funguje to. Nejenom, že mě psaní článků naplňuje, ale taky ve statistikách prokazatelně vidím, že jsou i čtené! Což je pro mě neskutečně povzbuzující. I kdyby mi je nikdo neokomentoval, stále vím, že si je přečetlo pár desítek lidí, a to je pořádná dávka motivace.

Co ale blogeři, kteří zahlcují síť a svůj blog článkem každý den? A přitom nemá co říct, nemá pro mě – jakožto pro čtenáře – téměř žádnou informační hodnotu. Člověk si pak říká, proč do toho vůbec investuje svůj čas. Může jej přece využít mnohem lépe. A to je ono – dnešní včerejší večer/noc jsem rozhodně využil nejlépe, jak jsem mohl.

Myslím si, že zejména pak spousta knižních blogerů je raději s knížkou v ruce, než že se sejde s lidmi u piva/kofoly/malinovky poznat nové tváře nebo naopak utužit stará přátelství. Nemůžu jim vyčítat, že jsou jistým asociálním typem lidí, kteří tento druh zábavy nevyhledávají, ale přesto to dnes z mého pohledu těžko chápu. Proto třeba já už kašlu na plánovaný článek, který jsem chtěl sepsat.

 

Místo toho jsem poznal nové lidi, bavil se s nimi a značně posilněn alkoholem dal souboj v kulečníku (jo, jsem mizernej hráč!). Už nějakou dobu u mě blog nehraje první ligu. Bývaly doby, kdy ano. A musím připustit, že se za to částečně i stydím. Proč? Nejspíš proto, že jsem byl jedním z těch lidí, kteří si něco vynahrazovali. Ale už jím nechci být. Chci se bavit, užívat si. Naplno. A nemluvím pouze o nějakých knižních srazech, ale celkově o svém osobním životě.

Měl jsem s blogem velké plány, ale postupem času mě opouštějí. Možná opožděně dospívám (pořád jsem asi puberťák jako vyšitý), možná jen blogování vidím zase jinak než dřív. Chci se radovat z maličkostí. A pro mě… Pro mě je maličkost Knižní kukátko. Místo, kam se můžu vracet. A když mám čas a chuť, tak se jejím prostřednictvím podělit o své názory, dojmy a zážitky. Jednou za čas. A jednou taky možná vůbec… Ale stále se chci bavit. Ať už s blogem, nebo bez něj.

Co mi v tom brání? Rozhodně nic.

Přečti si taky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *