Lidé se smějí po celý život. Nebo taky ne. Ale já rozhodně. Každý den, alespoň chvíli. Protože není nic lepšího, než se něčemu pořádně zasmát a zlepšit si tak den. Nebo zlepšit někomu den. A tom to je. O tom udělat někomu radost a zlepšit mu den. Beru to jako své životní poslání.
Letos jsem jel třetím rokem na veletrh Svět knih. Vytáhl jsem i přítelkyni a vyrazili v sobotu 14. května směr pražské výstaviště v Holešovicích. Naše cesta na bus naštěstí proběhla mnohem poklidněji, než v den křestu Adaptace. A vlastně tak proběhl celý zbytek dne – žádné honičky, akční přepady. Pouze rekreační výlet na Svět knihy.
Říkal jsem si, že nikdy nebudu pracovat v knihovně. Že nebudu osm hodin denně sedět u výpůjčního pultu a bezduše snímat čárové kódy. Leda, že bych pracoval jako knihovník plánující program a akce, kde by se zapojovala i má kreativita. A tak se taky stalo, protože Knihovna Jiřího Mahena v Brně zrovna takového člověka hledala. A já po této šanci šel jak rozzuřený troll po Hermioně Grangerové.